Cavalier King Charles Spaniel

Každý má nějaké životní sny. Někdo chce drahé auto, jiný luxusní vilu a lidé od kavalírů si zase dřív nebo později přejí mít doma bonboniéru. Tedy všechny čtyři barvy pěkně pohromadě, protože to si pak připadáte jako hraběnka ze šestnáctého století. Ještě kuši a koženou kazajku a můžete vyrazit do močálu na sluky.
A taky to skvěle vypadá, když okolo vás pobíhá ta barevná nádhera.
Začínala jsem, jako skoro každý, kavalírkem jedním, blenheimem milovaným, ale už tenkrát jsem toužila po pěkném rubíkovi se sametovýma očima a černým nosem, který se tak báječně hodí do podzimního lesa.
Osud ale chtěl, aby byl i náš další pejsek v hnědobílém kožichu. Byl výstavně úspěšný a já na chvíli zapomněla, že zrzek je v nedohlednu.
Pak jsme si vyšperkovali domácnost dvěmi kavalírkami v barvě trikolor a black and tan; tedy opět na ruby barvu nedošlo…sákryš, říkala jsem si, to je jak začarované…a chodila se mazlit s rubíky u přátel a na výstavách. Zase uběhla nějaká doba a my zvažovali dalšího kavalíra.
Teď už jsem se ale definitivně rozhodla, že moje další fenka bude ruby za každou cenu. A zase zasáhla náhoda a my si domů vezli další blenheimku…
Tak jo, dobře, zase to nevyšlo, ale to už je naposledy…už žádnou jinou kavalírku nechci, jen jednu, jedinou krásnou ruby holku, jenže to už se mi nesmála jen rodina, ale i kamarádi. Připadala jsem si jako filatelista, který touží po vzácné známce; ta jistě existuje, jen jí nemám ve své sbírce…hrůza, ale už jsem rozhodnutá, teď bude má!
Můj poslední přírůstek je Cooper Clyde, krásný, miloučký, výstavně úspěšný a zdravý tricolorek…
No co k tomu dodat? Nevíte náhodou někdo o pěkné ruby fence? Ještě mi totiž chybí do sbírky :-))

p=.

Povídání o Bambulce
In Memoriam

Mnozí z Vás si zajisté vzpomínají na Bambulku ( Hetty z Čáslavě), kterou jsme si na Apríla roku 2006 dovezli z útulku z Ústí nad Labem. Už na první pohled byla viditelná podvýživa a špatné zacházení. Můj táta tehdy prohlásil: „ Vždyť ji ani nedovezeme domů“. Ale já už tenkrát viděla v jejích očích něco, co mě upoutalo. Byla to její neuvěřitelná chuť do života.

Každý, při pohledu na ni, jí dával ani ne rok života a přesto u nás přežila více než tři roky.

Její první rok u nás byl velmi náročný jak po stránce finanční, tak i psychické, jelikož jí při první návštěvě náš veterinář zjistil výduť na konci tlustého střeva a srdeční šelest. Pak následovala spousta vyšetření.

Tenkrát naši kamarádku Míšu napadlo zorganizovat „ akci na pomoc Bambulce“, která nám měla pomoci především po stránce finanční. A protože se do této akce zapojilo mnoho lidí, chtěla bych jim touto cestou ještě jednou moc poděkovat za jejich pomoc, ať už byla jakákoliv.

Bambulka byla velmi vyjímečný pejsek. Na rozdíl od našich ostatních chlupáčů na ní byla vidět vděčnost za každou misku granulí, za každé pohlazení a projev lásky. Nevím, čím prošla, než jsme si ji přivezli, ale rozhodně to nebyla žádná pohádka. Vůbec nevěděla, co je to procházka po trávě, pořádná koupel a natož česání! Na to si nezvykla nikdy:-((((. Její srst se upravovala stříháním, které nám většinou schválila. A péče o drápky? To byl teda boj!:-)))
Musela si zvyknout i na náruč a pohlazení. Nikdy nebyla jako ostatní pejsci, měla ráda svůj klid a pohodu, ke které si vybrala křeslo v obýváku a čím měkčí, tím lepší.

Několikrát denně jsme ji i chodili kontrolovat, zdali vůbec dýchá, protože uměla usnout tak tvrdě, jako by ji do vody hodil a nechávala si zdát ty nejkrásnější sny. Po celou tu dobu byla velmi spokojená a s plným bříškem a vyvenčená si užívala tepla domova. Až koncem roku 2008 dostala slabou mozkovou mrtvici, po které se její zdravotní stav zhoršil. Neměla sice žádné viditelné následky, ale od té doby to bylo skoro jako na horské dráze. Jednou prospala celý den, a podruhé se zase těšila procházkou po zahradě. A ať už to bylo jakkoliv, její chuť do života se pomaloučku vytrácela.

Samozřejmě jsme velmi často přemýšleli nad otázkou její cesty za duhový most, ale dokud se sama dokázala nabaštit a vyvenčit, říkali jsme si, že to není tak hrozné. Moc jsme jí všichni přáli, aby sama navždy usnula………

Bambulka ale rozhodla za nás, když ráno 21.11.2009 dostala druhou, tentokrát velice silnou mozkovou mrtvici, a už nebylo jiného východiska.

Dnes je snad spokojená se svým tátou Woodym za duhovým mostem a dívá se na nás.

„ Měj se tam dobře Hety a vzpomínej na nás v dobrém……“

Ivet Vaňková

Některá přátelství jsou prověřená léty, jiná vznikají na první pohled; je to jako s láskou – bum a máte partnera „nadosmrti “.
Těžko bych tu vypsala, jak moc změnili kavalíři můj život, kolik lidí (a báječných) jsem díky nim poznala a jak moc zážitků jsem prožila s kavalíry a jejich smečkami… ale na několik z nich si vzpomínám docela přesně.
Jako ten, kdy jsem se seznámila s Kubou a jeho rodinou.

Nikdy jsem moc nedůvěřovala krásných chlapům. Vždycky byli pro mně málo zábavní, příliš sebestřední a nafoukaní a, co si budeme namlouvat, většinou zadaní. S kavalíry vstoupili do mého života „chlapi“ krásní, elegantní a, to bylo na nich to nejlepší, mou osobou naprosto fascinovaní.
Prvním z nich byl můj životní pes Woody Květ sakury a hned na druhém místě se usadil Benetti Rico ze Zámeckých arkád – Kuba od Vaňků.
Naše první setkání bylo na bonitaci; oficiální, tedy naprosto seriózní a na úrovni a všechna další se pak odehrávala podle jednotného scénáře – Kuba byl mnou nadšený, následoval mě na každém kroku, toužil strávit noc v mé posteli – prostě byl ze mě tak říkajíc na krovkách.
A tady se opět ukázalo, jací jsou kavalíři a lidi okolo nich skvělí – být Jakub manžel, nepromluvila by se mnou Míša Vaňková do „smrti smrťoucí“ ani slovo a pokud by nechala na povrch probulat svůj temperament, asi by mě i něčím těžkým cákla po hlavě; jenže se jednalo o blenheima s pohledem, „pro který stojí za to zemřít“  a tak nejen, že jsem nebyla inzultována, ale naše přátelství s Vaněčky z Černé Hory bylo tímhle zamilováním ještě utuženo.
Další posun v našem „vztahu“ způsobil náš genetický omyl – Chance Quen Zlatý kavalír, produkt black and tan Feabee a ruby Alfíka, která se rozhodla, že bude žít u Vaňků. Kde jinde by jí totiž prošly všechny příšerné nápady, kterými oplývá (ale já vás, Vaňci, varovala) a tak se naše přátelství ještě zpevnilo. Vzájemné návštěvy, spolu prožité víkendy a akce, jako je například již zavedené víkendové setkání kavalírů a jejich majitelů, jen prověřilo náš vztah.
Poslední „majstrštyk“ vymyslela Týnka, tedy Otka ze Starého Dobrasa, která se rozhodla, že nejlepší chvilka k porodu štěňátek, jejíchž otcem je můj Alfi, bude v době, kdy budu na Moravě. Trochu to sice kolidovalo s jinou akcí – Výstavou psích miláčků v Boskovicích, ale to Týně vůbec nevadilo. Naplánovala si porod tak, abych to, sice o chlup, ale přece jen stihla. Nakonec proč ne, vždyť Kuba mi věří a Alfík je ode mne…
Ta naprostá samozřejmost, s jakým mě Míša, Fána, Ivet a Váňa přijali do rodiny, mě absolutně dostala a láska a důvěra jejich pejsků naše přátelství jen prohloubila.
Tak se tedy mějte hezky, kamarádi moji milí a už se těším, jak se spolu zase někde potkáme.
Míša Čermačka

Copak to asi bude? Hlavou mi proběhla tato myšlenka, když jsem si přečetla program Víkendového setkání chovatelů a přátel Klubu kavalírů Čech, Moravy a Slezska pořádaného začátkem června 2008 v Železnici u Jičína na ranči Na Kamenci.
Poprvé jsme se chystali s celou rodinou a našimi čtyřmi kavalírky na akci pořádanou tímto klubem a já byla hrozně zvědavá, jak to všechno bude probíhat. Nejvíce jsem se pochopitelně těšila na výstavu „po anglicku“. „ Jakpak se asi posuzuje v Anglii,“ říkala jsem si v duchu.
V pátek se všichni pomalu sjížděli a večer se setkali u táboráku, kde se každá „smečka“ představila. Je zvláštní, že člověk musí jet přes půl republiky, aby zjistil, že v jeho okolí je spousta rodin, které mají doma také kavalíry. Po vzájemném představení se všichni docela dobře bavili a nejen já, ale i ostatní byli plni očekávání, co přinese další den a hlavně jak bude probíhat výstava a jak se vlastně posuzuje v Anglii.
Konečně nadešel den „D“ a s ním i výstava. Všichni jsme se sešli na hřišti a čekali, až vše začne. Výstavní kruh byl vytyčen stejně jako u nás a označen páskou od firmy Purina PRO PLAN. U kruhu byla nachystána pro každého přihlášeného pejska reklamní taška, na stole vedle kruhu se vyjímaly čtyři poháry, čtyři diplomy a k nim balení krmiva Purina PRO PLAN. Také tam bylo připraveno dvacet nádherných hrnků Purina, vedle nich leželo dvacet červených a dvacet modrých kokard. Se zájmem jsem si prohlížela vystavené ceny a přemýšlela, jaký že má být vlastně rozdíl mezi anglickou a českou výstavou.
Pak se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekala – paní rozhodčí Míša Čermáková mě požádala, abych jí dělala stevardku a já se v mžiku ocitla přímo ve středu dění. Tím bylo vše přichystáno a výstava mohla začít.
Zasedla jsem za stůl a prohlížela rozložené papíry. Pomalu mi začínalo svítat.

Bylo stanoveno deset tříd, rozdělených podle věku a počtu získaných titulů, do kterých páníčci mohli přihlásit své pejsky. Jeden pejsek mohl být přihlášen i do více tříd, pokud splňoval zadaná kritéria a všechny třídy byly rozděleny na psy a fenky. „Tak jo,“ pomyslela jsem si, „první rozdíl je tady.“ Nachystala jsem si pero a s napětím i trochou obavy čekala, až mi rozhodčí začne diktovat posudky a já nebudu stíhat. „No nazdar, to bude ostuda,“ myslela jsem si.

Jenže všechno bylo úplně jinak. Paní rozhodčí se zájmem posoudila všechny pejsky nastoupené v kruhu, druhé pořadí ocenila modrou kokardou, vítěze červenou kokardou a hrnkem Purina. Teprve pak začala diktovat posudek, ale pouze na pejska, který vyhrál. Žádné třetí nebo čtvrté pořadí, či rezervní titul. Tímto způsobem se pokračovalo, dokud nebyli posouzeni všichni přihlášení pejsci a fenky. Takže pokud to shrnu, z každé třídy pouze jeden pejsek vyhrál a postupoval dále do závěrečné soutěže, ti ostatní neměli štěstí. Žádné vysvětlování, proč ten či onen pejsek nevyhrál. Prostě měl ten den smůlu. Tím bylo za námi základní kolo a dvacet čtyřnohých miláčků se svými páníčky se připravovalo na závěrečnou soutěž.
Po kratší pauze jsme znovu nastoupili a chystali se na závěrečnou soutěž. Mladí soutěžili o titul „Princ a Princezna Železnice“ a dospěláci o „Krále a Královnu Železnice“. Vůbec nezávidím paní rozhodčí, protože vybrat toho nejhezčího „prince a princeznu“ a „krále a královnu“ nebylo vůbec jednoduché, ale řekla bych, že se výběr nakonec povedl a tituly dostali ti praví…
Tak, a tím bylo po výstavě. Myslím, že většina pejsků i jejich páníčků byla spokojená z příjemně stráveného soutěžního odpoledne a především za to bych chtěla poděkovat paní Míši Čermákové, která s celým tímto nápadem vlastně přišla.

Poděkování patří také pochopitelně hlavnímu sponzoru celé výstavy firmě Purina PRO PLAN, která věnovala spoustu krásných cen a dárků pro naše miláčky a všechny tak mile překvapila.

A zda to byla výstava skutečně jako v Anglii nebo se jí alespoň trošičku podobala? To ať posoudí jiní – nejlépe ti, co v té Anglii někdy byli. Já tam zatím nebyla a asi nejspíš ani nikdy nebudu. Ale kdo ví………..

Poprvé jsem ho viděla na svodu dorostu. Ještě zdaleka nebyl hotový, ale už tenkrát mě zaujal dokonale kulatýma, černýma očima a proporčně vyváženým tělem, tedy žádná “samá ruka, samá noha”, ale opravdu elegantní, dobře úhlený pejsek. Navíc, jak se zdálo, mu celý ten mumraj okolo ani trochu nevadil, zkrátka pohodář.

Jak je mým zvykem, poradila jsem majitelům toho frajera, aby ho přihlásili na nějakou klubovou nebo speciální výstavu a při tom jsem přemýšlela, jestli se ještě někdy setkáme a když ano, tak jestli vyroste tak, jak jsem doufala.

Splnilo se obojí. Z Benetti Rica vyrostl překrásný, velmi sebevědomý mladý jedinec s hlavou, podle které by se dal vyučovat standard a se srstí, nad kterou by zajásal každý anglický chovatel. Jeho velikost, pohyb, síla kostry a především modelace hlavy a čenichu jsou dokonalé, tak že mi nezbývá nic jiného než mu popřát hodně štěstí ve výstavních kruzích i v chovu.

Užij si to, Kubo…

Michaela Čermáková

To jsme tenkrát už měli jednoho pejska, ale jen tak na gauč,na mazlení. Napadlo nás,že mu pořídíme kamaráda, aby nebyl tak sám,když jsme všichni dopoledne pryč. Děti ve škole,já a manžel v práci. Jeli jsme navštívit kamarádku-Bobinku, dlouholetou chovatelku kavalírků. Stačilo se jen zmínit a už měla u ucha telefon. Volala tenkrát Pavlínce Červinkové. To byla chovatelka z Moravské Třebové. Byla ale po dosti špatných zkušenostech velice nedůvěřivá. Několikrát se u nás byla podívat, pak se nemohla s Kubíčkem rozloučit, ale nakonec jsme si přece jen jednoho krásného dne to hezké stvořeníčko dovezli domů. Kluci se velice brzy skamarádili a dělali různé lotroviny. Jak Kubík postupně rostl,chovatelé nám pořád říkali: “To snad není pravda,takového pěkného pejska máte a vy s ním sedíte doma.Musíte ho ukázat!” Pavlínka s Bobinkou nás neustále přesvědčovaly,abychom jeli s Kubou na svod. Nechali jsme se tedy přesvědčit a skutečně jsme na svod jeli.Tam jsme se potkali s Míšou Čermákovou,která tenkrát svod posuzovala. Prošli jsme se s Kubou na vodítku a na Míšina slova nezapomenu.Podívala se na Jakuba a řekla:" Tak vážení, dostanete bojový úkol. Koupíte si výstavní vodítko, nejlépe bílé, to mu bude slušet a přihlásíte se na první výstavu." A jak to bylo dál? Přečtěte si další povídání nebo se podívejte do sekce Výstavy.